Vitej a překroč most do mého světa fantazie, kde se žádné meze nekladou.
Doufám, že se ti tady bude líbít a že se zase někdy vrátíš :)
Tento blog se věnuje mým povídkám a obrázkům.
Prosím zanech mi zde po sobě komentář a svůj názor, díky nim se můžu zlepšit :)
Teď si užij svou chvilku odpočinku ve světě fantazie a nenech se rušit.
Fantazie je nevyčerpatelným stvořitelem nových světů.
Fantazie není ve skutečnosti nic jiného než druh paměti osvobozené od řádu času a prostoru.
Tak si ji užívejte :)
NIERA

Love and Dark

11. prosince 2012 v 22:29 | Niera


Tak a nakonec, tady pro dnešek mám pro vás jednorázovku. Je to moje první jendorázovka tak doufá, že se bude líbit psala jsem ji s kámoškou (Emovampyrka) Tak piště do Komentů jak se vám líbila a jestli mám psát ještě jednorázovky :)
Vaše Niera.


Stála jsem naproti ní. Její tělo se měnilo, až zůstalo v hrozivé podobě. Velké, černé, pevné a přesto propustné. Chtěla mě oslabit, takže mě celou zahalila. Neviděla jsem nic jiného než ji. Co teď? Vytáhla jsem svoji zbraň - Křišťál ve kterém byl schován světelný paprsek. Soustředila jsem svou mysl i energii do jediného bodu a to byl ten Křišťál. Pomalu začal světélkovat až se zcela rozzářil. V té chvíli jsem Energii vypustila z Křišťálu a ta se rozletěla do všech stran až jsem měla konečně prostor a Démon s úpěním poodstoupil a díval se na mě červenýma očima.
"Tak a teď jsem stejně silná jako ty," rozchechtala jsem se. Sice manipuluji se světlem, ale to neznamená, že jsem na straně dobra. Ian bude můj!!! Já ho potřebuji, abych mohla ovládnout FIREWAR. Nedávno jsem zjistila, že Ian je obyčejný člověk tak s ním snad nebudou problémy. Ale na cestě k němu je mnoho nepřátel co ho chtějí také získat, ale nenechám se odradit jsem silnější, neví co všechno umím.
Musím se dostat o jeho světa a nějak se s ním spřátelit. Fuj! Budu muset chodit do školy. Teď, ale vyřídím Zeinu. Poslala jsem na ní další energii a to stačilo na to, abych ji omráčila. Jsi borka! Pochválila jsem se v duchu. Tak, teď jen ukrást zlato, které má a dojít k místu, kde je FIREWAR propojen se světem. Rychle jsem jí vzala zlato a šla k bráně. Křišťál pořád v ruce a v pohotovosti. Brána byla vlastně velký kamenný oblouk okolo, kterého se povalovali kosti a jiné části těl. Portál vypadal jako obyčejný oblouk pokud jste nepřišli blíž a viděli jste tenkou průhlednou membránu pohybující se jakoby ve větru i když tu nikdy nefouká, žádný zde není.
Prošla jsem jím a mé tělo, červené beztvaré nabylo podoby. Ve světě lidí jsem byla 17 dívka. Červené vlasy se mi vlnily pod lopatky. Oči jsem měla zelené a pleť bledou. Už párkrát jsem tady byla, ale vždy jen na jeden den. Bylo mi jasné, že jsem krásná. Místní muži se jen ohromeně zastavovali. Tak a teď do čajovny. Tam pracuje Ian. V okamžiku když vejdu do útulné, tmavé čajovny se na mě upřou pohledy všech přítomných. Muži se na mě dívají se zájmem a ženy se závistí. Ale já si toho nevšímám a sednu si do rohu a čekám až mě někdo obslouží.
"Co vám můžu nabídnout? Ozve se sametový hlas Vzhlédnu a sladce se usměji "Jeden zelený čaj, prosím, I" U jeho jména se rychle zarazím já přece nemůžu vědět jak se jmenuje. "Hned tady budu" usměje se nazpět. Chlapečku, kdybys věděl…. Jak ho, ale získám? Vypadá mile…, ale co když má holku. Tak změním roli a budu aspoň jeho nej. kámoška. I když holka by byla jistější. Z přemýšlení mě vytrhne Ian, který mi přinese čaj a k tomu navíc nějakou zvláštní sušenku.
"Dejte si koláček štěstí, uvnitř je papírek s budoucností co se stane." Usměje se a odejde. Jen se stihnu usmát a říct Díky. Ta sušenka je dobrá, pochutnávám si a rozbaluji papírek. "Vše dokážeš, když to budeš dělat srdcem" čtu na něm. To je blbost, myslím si a schovám papírek do kapsy. Pomalu srkám čaj a všimnu si, že Ian rovná kousek ode mě polštáře. Teď mám šanci se začít bavit.
"Máš fakt dobrý čaj" oslovím ho. Sakra co jsem to řekla za blbost! Vždyť on ho jenom roznáší ne !? "Díky sám si ty čaje míchám" usměje se a tak mě vyvede z omylu. "Ehm? A kam chodíš do školy" taková blbá otázka bavit se o škole! Neovládnu se a praštím se do čela. Twl jak se mám s ním bavit? U nás se nenavazují přátelství každý myslí jen na sebe… u nás neexistuje láska. Náš svět je temnota.
Ian mě vytrhne z myšlenek. "Chodím na střední Sunbeam, je to odtud kousek a kam chodíš ty ? Mimochodem, jsem Ian." "Já jsem Arine, chodím na stejnou školu jak ty jsem tu nová" Ian mi podá ruku a já se na ni zaraženě dívám co tím myslí. Ian se na mě podívá a pak ruku nakonec stáhne a jakoby nic si prohrábne na krátko střižené hnědé vlasy. Jde vidět že je taky zmatený. "A ty bydlíš kde??" zeptám se a potom toho lituji.
Teď si bude myslet, že ho chci vykrást nebo tak. Tohle jsem už za tu chvíli co jsem na zemi poznala. Ty špatné věci, tady. "Ehm.. tady nad čajovnou máme byt." odpoví nesměle a usmívá se. "Nechceš se někdy stavit?" zeptá se mě. Myslí si, že ho balím, to je dobře. "Jo klidně ukážeš mi město," "Jasně odpoví. " Víš co za hodinu zavíráme, dneska máme dopoledne volno tak na mě můžeš počkat a zatím si dát čaj" usměje se. "Jasně" řeknu a mrknu na něho, jedním pohybem si dám vlasy za ucho. Viděla jsem to u jedné holky a tak to použiji jako jednu z mých přivlastněných přirozených vlastností.
Nechá mě tam samotou a odběhne obsloužit jiné hosty. Pozoruji nějakou holku s klukem u vedlejšího stolku. Mám dobrý sluch, takže i slyším o čem se baví. Zkouším napodobit gesta holky. Rychle se přizpůsobím, jde to samo. Aspoň už budu vypadat trochu přirozeněji. Upíjím čaj a ani si nevšimnu, že hodina už uběhla. Vidím jak jde Ian ke mně a tak se taky zvednu a jdu ke dveřím. Ian mi otevře a já vyjdu ven. "Tak co bys chtěla vidět jako první" zeptá se Ian a já na oko přemýšlím, protože jsem si to tu už prošla.
"Tak třeba jestli, tu máte park, nebo tak?! A co nějaké muzeum? Mám ráda umění" navrhnu. "Tak jo," pousměje se a vykročí. Jakoby nic se do něho zavěsím, to jsem taky tady odpozorovala a Ian se zčervená. Jen se na něho usměji. Vydáme se mě známou cestou k parku co je blízko mého bytu co jsem si koupila. " A kde vlastně bydlí??" zeptá se mě Ian nesměle. "Tady" mrknu a ukážu k barevné bytovce.
"A rodiče jsou doma?" ptá se a já jen udiveně zvednu obočí. Nějak se rozjíždí, chlapec. "Ne já bydlím sama" řeknu a podívám se na něho, jako co tím myslel. "Ehm, ne tak to nemělo.. vyznít" řekne Ian a okamžitě zčervená. "Já jen chtěl zeptat kde pracují, třeba já vídám rodiče pořád, protože pracuju v naší čajovně" řekne a pořád je červený jako ředkvička. "To je v poho" řeknu.
"Jak to, že bydlíš sama?" zeptá se mě už o něco klidněji. "Rodiče jsou zaneprázdnění, tak my koupili byt, ať se starám sama," řeknu historku, co jsem pracně vymyslela. "Jestli chceš, můžeme potom zajít ke mně" řeknu jakoby lhostejně. Sklopí oči. "Klidně" Chytil se!, Juchů, zaduji se. Projdeme park a pak mě zavede k muzeu. Když to projdeme zamíříme k mému bytu. Odemknu hlavní dveře a vejdeme dovnitř. "Bydlím v druhém patře" řeknu jako by nic a začnu se šplhat k bytu. Samozřejmě musím vypadat zadýchaně a tak ho napodobím. Přece jenom doopravdy mám mnohem větší fyzičku než on.
"Tak jsme tady" podotknu. "Pěkný" uznale protáhne obličej. Sedneme si na gauč a já se ho začnu ptát na to, co jsem odposlouchala od lidí v čajovně. "Tak co, jak se má Alien?" "Kdo?" překvapeně zazírá. "No Alien" řeknu a pak si uvědomím, že oni mluvili oni, že on ji nezná! "Ehm. Promiň, to byla moje kámoška na minulé škole zabila se na motorce, jsem trochu mimo," zalžu pohotově a začnu jako plakat.
Ian udělá přesně to co sem chtěla a začne mě utěšovat a obejme mě. Stulila jsem se mu do náruče a dělal, že se uklidňuji. Pohlédla jsem na něj skrz řasy. Pomalu začal přibližovat své rty k mým. Sakra, co chce dělat, zaklela jsem, copak se s ním mám líbat? Když se naše ústa spojily, začal se v pokoji zhmotňovat nějaký démon. Nemohla jsem se od něj odtrhnout byl to takový pocit.. nikdy jsem ho nezažila bylo to skoro i hezké….. o tom nesmím přemýšlet odtrhnula jsem se od něj a smutně jsem se usmála. Otočila jsem se a přede mnou se rozprostíral démon, který neměl lidskou podobu. Ian se na mě zmateně díval, bylo mi ho líto ano! Poprvé jsem cítila lítost.
Vytáhla jsem Křišťál. "Ahoj Arine" zaslechla jsem démonův hlas. "Zeino, ty si nedáš pokoj," zavrtím hlavou. "Co se to děje?" ptá se vyděšeně Ian. "Jsi naše objet, Iane. Předběhne mě Zeina. Pohlédla jsem na něj. "Potřebuji tě, k ovládnutí FIREWARU," vysvětlím i když vím, že jsem to moc nevysvětlila. "Drž se prostě zpět," zařvu zoufale. Zeina Iana zažene do kouta a chce ho odnést. Přišel čas na Křišťál. Otevřu jej a začnu vypouštět světlo. "Zeino, je můj!!"zvolám a mrštím světlem.
Ian jen vyděšeně kouká okolo a vypadá, že každou chvílí omdlí. Naštěstí proud světla byl dost silný na to aby se Zeina stáhla a zmizela. "Iane si v pořádku" vrhnu se k němu se starostí, kterou sama nechápu. "Hmm, ale jo, jenže… co to bylo?" ptá se a hlas se mu ještě trochu třese. "Já nejsem to co myslíš že jsem." "Ale dyť si normální holka, nejdi jak tamto." Hledá slovo, které by vystihlo Zeinu."démon" napovím mu. "A kdo teda si, co po mě chceš?" zeptá se a příjde ke mně na blízkost pár centimetrů až cítím jeho zrychlený dech. Dívá se na mě odhodlanýma, ale zároveň trochu vystrašenýma očima. Smutně se usměju. "Měl by sis na to sednout" řeknu.
" Jsem jako ona, víš," začnu s vysvětlováním. "Jako ta zrůda? To není pravda" zavrtí zamítavě hlavou. "Vím, že mi nevěříš, ale jsem z podsvětí a chtěla jsem ho ovládnout." Pohlédnu na Iana. "Už nechceš? A jakou roli v tom hraji já?" "Nemáš otce, že ? " odpověděla jsem mu otázkou. Jen přikývl a já pokračovala. "Tvůj otec byl démon. Byl jeden z nejšpatnějších, uctívali jsme ho. Jenže on zmizel a jen díky tobě může démon ovládnout podsvětí, být nástupcem tvého otce. Chtěla jsem tě unést a vzít si tě, " dokončila jsem. Viděla jsem, jak se t snaží pochopit.
"Ale proč mi to říkáš?" "No, protože.." poprvé za celou dobu jsem znervózněla."no poprvé v životě jsem zažila ten.. pocit když někoho miluješ" řeknu a podívám se na něho zpod řas. Jsem rozklepaná tohle se mi ještě nikdy nestalo! "Arime?" řekl a objal mě. "Jsi krásná… ale co s tím podsvětím?" "Musíme zavřít bránu mezi světem a FIREWAREM a pomoct mi můžeš je ty." "Jestli chceme být spolu a zůstat tady nesmí tu nikdo z démonů zůstat a musíme bránu zavřít. Dovedu tě k ní a spolu ji zavřeme." Řeknu už zase pevným hlasem.
"Dobře tak se do toho dáme, i když vůbec nevím co dělat," řekne Ian a usměje se. Má tak krásný úsměv. Zavřela jsem byt a šli jsme do parku. Brána byla u jezera. Větve vrby se totiž splétaly dohromady a tím tvořily bránu. Předala jsem Ianovy Křišťál. "Já bránu otevřu a ty tím světlem mršti do té brány." Řekla jsem. "Cože?" zeptal se. "Soustřeď se na to světlo a chtěl, ať se přesune do brány." Pokýval hlavou.
"Zvládneš to" řekla jsem a začala jsem se soustředit na otevírání brány. Musíme to udělat rychle než se někdo rozhodne bránou projít. Brána se začala otevírat, tvořila se v ní průhledná membrána. "Teď" křikla jsem na Iana. Ten přikývl a podíval se na Křišťál ve své ruce. První to šlo ztuha, ale potom se světlo z Křišťálu začalo opravdu pohybovat.
"Rychle, je tam Zeina!" vykřiknu zoufale a on tím mrští. Zeina se zatváří nenávistně, ale nestačí nic udělat. Membrána se roztříští a Ian se sesune k zemi. Je vyčerpaný. Rozeběhnu se k němu a kleknu si k němu.. "Vedl sis dobře" pochválím ho. "Díky nebylo to nic lehkého, jak to, že se vůbec nevyčerpáš?" zeptá se. "Jak u čeho. Mám dobrou fyzičku. Zasměju se. "Pojď jdeme ke mně, tentokrát ti uvařím čaj já."
Doma jme si sedli a on mě nečekaně začal líbat. Cítila jsem poprvé lásku a bylo to krásné. Nevěděla jsem co mám dělat bylo to pro mě nové, ale i tak jsem mu polibky oplácela. V kuchyni začala vařit voda, ale ani jeden z nás už na čaj zřejmě nemyslel.
"Arino, nechápu čím jsem si zasloužil, že můžu s tebou být,"zašeptal mi do ucha. Prohlížela jsem si ho. Prohrábla jsem mu vlasy a zahleděla jsem se do jeho modrých očí. "Asi tím, že tys mi ukázal co je to láska a taky si mě naučil žít, a taky tím, že to nechápu, že zrovna já jsem dostala tu možnost žít na zemi s tak úžasným stvořením jako si ty" řeknu s úsměvem a znovu ho políbím. Nemohla jsem se polibků nabažit. Budu až do smrti s ním, nic víc nechci.. "Musím domů ať se mamka nestrachuje," řekl. "Zítra?" zeptala jsem se. "Je škola"připomněl. "Stavím se pro tebe" řekla jsem a naposledy ho políbila. Byla jsem šťastná. Konečně jsem měla pro co žít a hladně s někým koho miluji.

THE END :)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 ritsuchan ritsuchan | 12. prosince 2012 v 18:27 | Reagovat

Hoci čítam len yaoi poviedky kvôli tebe som sa premohla---A stálo to za to :)Veľmi pekná jednorázovka, a kludne ich môžeš v ich písaní pokračovať ;)
PS : Poviedky budem pridávať len vtedy ak k nim budú aj komentáre - názory :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama