Vitej a překroč most do mého světa fantazie, kde se žádné meze nekladou.
Doufám, že se ti tady bude líbít a že se zase někdy vrátíš :)
Tento blog se věnuje mým povídkám a obrázkům.
Prosím zanech mi zde po sobě komentář a svůj názor, díky nim se můžu zlepšit :)
Teď si užij svou chvilku odpočinku ve světě fantazie a nenech se rušit.
Fantazie je nevyčerpatelným stvořitelem nových světů.
Fantazie není ve skutečnosti nic jiného než druh paměti osvobozené od řádu času a prostoru.
Tak si ji užívejte :)
NIERA

Vodopád slz

26. května 2013 v 21:44 | Niera |  Jednorázovky


Takže ahoj. :D Mám tady pro vás jednu jednorázovku. Je to trochu takový Happyend. Napsala jsem to radši takhle, původně smutné, ale vím že by jste mě jinak naporcovali a hodili žralokům. --.-- (fujky)
Tak doufám , že se vám povídka bude líbit a že mi tu necháte komentář :)


Vaše Niera. ♥

Dívka ležící na posteli schoulená do klubíčka. Černé oblečení a sepnuté vlasy ukazují předzvěst nebo už jen důkaz něčeho zlého. Její obličej byl zahalen do vodopádu slz, který se už ani nesnažila zastavit. Nemělo to cenu. Připadalo jí, že její žal nemá konce, slzy nikdy nedojdou. Pomalu se na posteli otočila a podívala se z střešního okno skrz záclonu slz. Vlasy měla rozcuchané z ustavičného pláče a sebeobviňování.
Proč zrovna ona? Ptala se sama sebe a dívala se na hvězdy. I když v boha nevěřila teď k němu pronesla: "Co jsem ti učinila, že sis utrpení vybral zrovna pro mě?" řekla to potichu jako by se bála, že ji někdo uslyší. Otec a její matka spali vedle, nic ji neřekli, ale ona dobře věděla, že vědí že celé noci neprospala.
Den začátku svého utrpení si pamatovala živě jako by to bylo před týdnem. Počkat on to vlastně týden byl. Týden z letních prázdnin na, které se tak těšila, ale nakonec se staly jejím nejhorším obdobím života, alespoň prozatím.

Byl krásný slunečný den, když Denisa seděla doma a čekala na něj. Vždy když si na něho vzpomněla musela se pousmát. Dnes měl narozeniny a rozhodl se, že nachystá oslavu pro dva a že to spolu oslavíme. Když byla oblečená a upravená došla na zastávku a nasedla do autobusu. Ještě, že od sebe bydleli jen pět minut.
Když přišla k rodinnému baráku jeho rodičů, kteří si ji už docela oblíbili, hned se jí zdálo, že je něco špatně. Motorka, jeho velká chlouba tu nebyla, vždy ji vystavoval na oči ostatním. Nedělala si s tím, ale starosti a v duchu se ujistila, že ji jistě dal do garáže.
Když si, ale odemkla (klíčem co od nich už dávno dostala) okamžitě poznala, že atmosféra uvnitř je mrazivá. Bylo jí jasně, že se něco stalo. Rychle se rozeběhla do obýváku, kde se na ni dívali tři páry vyhaslých a smutných očí, plus jedny z nich byly zalité slzami.
Podívala se na matku svého milovaného z jejích očí čišela obrovská bolest. "Ne" vykřikla i když ještě přesně nevěděla co se stalo. "Deniso" ozval se potichu jeho bratr Edy a opatrně ji usadil do křesla. "Byla to nehoda, jel do města pro kytky a srazil ho náklaďák, když řidič usnul" řekne jeho matka a nanovo se rozbrečí. "Ne! Je to moje vina, Omlouvám se." Vykřikla Denisa a naposledy se na ně podívala uslzenýma očima, pak vyběhla z domu a běžela domů.
Proč on? Nechtěla aby se mu něco stalo jen kvůli kytce pro ni. Bylo to kvůli ní, nesl jí kytky a díky nim je teď mrtví. Zavře se do svého pokoje a v slzách se zhroutí na postel.

Tam ležela až doteď, týden v černém. Jeho bratr za ní už několikrát byl, ale ona nikoho nechtěla vidět. Dokonce ji ještě neřekli, kdy bude pohřeb. Stejnak by tam nešla, věděla, že by se tam zhroutila. Už to byl týden, její opálená kůže doteď bez slunce začala blednout.
Do pokoje vrazil její otec. Zakryla si oči před svitem slunce, na které si za tu dobu odvykla. "Pojď ven, nemůžeš tady ležet věčně, ještě onemocníš." Řekl rázným hlasem a aniž by čekal na odpověď a v náručí ji vynesl na zahradu, kde ji položil na houpačku. Zavřela oči, protože pokud je měla otevřené myslela, že pod tíhou slunečního svitu oslepne.

Uběhly další dva dny, Denisa se stále pohybovala jen po domě nebo zahradě, oblečení stále černé, obličej stále od slz. I přes to ji rodiče čas od času vyháněli na čerství vzduch na zahradu. Zrovna seděla na lavičce, když si k ní přisedl otec. Vždy si s ním rozuměla a byl pro ni oporou.
"Deniso, měla by ses někam projít, nemůžeš doma trčet věčně, Nechceš se jít kouknout za babičkou do domova důchodců, určitě tě ráda uvidí." Denisa se sice netvářila moc nadšeně, ale nakonec řekne: "Dobrá, když ti to udělá radost." Pak si dojde do koupelny trochu upravit vlasy a opláchnout si obličej.
Netušila, že vypadá tak strašně dokonce se sama sebe lekla, když se uviděla. Nakonec došla až k zastávce a nastoupila do autobusu k nemocnici. Nemocnice byla totiž spojena s domovem důchodců. Když došla až k velké zelené budově, tak se na vrátnici nahlásila a šla se podívat za babičkou.
Seděla venku na verandě v druhém patře a z nějakou paní si zapáleně povídala. Denisa byla ráda, že je aspoň babička šťastná, i když byla v domově důchodců. "Ahoj babi," řekla Denisa a byla ráda, že ji nezradil hlas, nechtěla do svých problémů zatahovat i babičku.
"Ahoj zlato, ale co to je ? Ta černá ti vůbec nesluší. Mněla bys nosit pastelové barvy." Denisa se pokusila o úsměv, babička byla vždycky upřímná. Nakonec tam strávila dvě hodiny, kdy si povídali o všem možném. Dokonce se Denise zdálo, že odchází s trochu lepší náladou.
Chtěla sjet výtahem dolů a vydat se domů, ale zjistila, že výtah nefunguje. Jen nad tím zavrtěla hlavou a vydala se po schodech. Zrovna potichu procházela okolo Jipky, když se otočila aby se podívala do jednoho pokoje, kde pípalo snad třicet přístrojů. Na lehátku ležela postava skoro celá zabalená do sádry či obvazů.
Už chtěla odejít, když se mladíkovi podívala do tváře. V šoku otevřela pusu a z očí ji vyhrkli slzy. Musela se opřít o stěnu aby se neskácela k zemi. Okolo zrovna procházel doktor a když ji viděl jak tam stojí div se nezhroutí rychle ji chytil.
"Co se stalo, je ti dobře?" zeptal se a začal si ji prohlížet. ""Jak se jmenuje ten kluk?" zeptala se a roztřesenou rukou ukázala na dveře. Doktor se na ni podíval a pak řekl: "Jmenuje se Mike Flash, ty ho znáš?" V tom šoku nad tím Daniela nepřemýšlela a úplně cizímu doktorovi řekla co se stalo. Na nic víc se ji neptal, i když by ji nejradši řekl, že to byla i její chyba, že si je nevyslechla. Jeho rodiče tu už totiž několikrát byly.
Nakonec se jí zeptal na jméno a pustil ji k němu. Denisa by se k němu nejradši vrhla a odejmula ho, ale od doktora věděla, že je v komatu, a že ji stejnak nevnímá. Nakonec si k němu sedla a něžně mu hladila dlaň. Od té doby tam byla každý den.
Některé dny tam dokonce usnula a zůstala až do večera. Jednoho dne, zrovna když Denisa usnula se složenýma rukama pod hlavou na jeho posteli se ozvalo pípání. Lekla se a tak se rychle zvedla z lůžka. V té chvíli aniž by si všimla se ozvalo: "Deniso, co tu děláš, proč jsme v nemocnici?"
První se jen nechápavě rozhlížela a pak pohlédla na Mike, který se na ni díval svýma zmatenýma modrýma očima. Úlevou a radostí ji vyhrkli do očí slzy. On žije! Rychle ho objala, ale tak aby mu nic neudělala a držela ho v náručí.
"Lásko, co se to tu děje?" zeptal se jí znova a rozhlížel se po nemocničním pokoji a po sádrách a obvazech co měl na sobě. "Ty žiješ!" řekla Denisa a začala mu vyprávět co se stalo, jak se vyboural na motorce a ona si myslela, že umřel, přitom celou dobu ležel tady v nemocnici.
Doktor, který přiletěl hned po tom co to dopověděla se na Mike díval jako na zázrak, za ním stála Mikova uplakaná matka a dívala se dovnitř. Hned za ní tam byl jeho otec a bratr. Denisa se jim ještě omluvila, že utekla a ani si od nich nenechala nic říct. Nikdo nic neřekl jen jeho matka si ji přitiskla k sobě a řekla: "Hlavně, že je v pořádku."
Za tři dny si jeho matka vynutila, že Mike půjde domů, že si vezme dovolenou a že se o něho bude starat. Denisa měla prázdniny, takže u něho byla celé dny. A když dva dny před koncem prázdnin byl konečně úplně v pořádku, tak si spolu vyšli k jezeru.
Sedli si do trávy a Denisa se spokojeně opírala o rameno svého milovaného, kterého si ještě před měsícem myslela, že ztratila. Mike si prsty opatrně otočil k sobě její tvář a políbil ji. "Miluji tě." Řekl a Denisa mu s úsměvem odpověděla. "Ani nevíš, jak já tebe." Už budou spolu. Nic je nerozdělí. Mimochodem ta motorka z domu, usmyslela si Denisa a položila si hlavu na jeho rameno.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lili Lili | 30. května 2013 v 18:21 | Reagovat

Naozaj pekný príbeh. Denise sa nedivím, že zareagovala tak ako zareagovala. Všetko nasvedčovalo tomu najhoršiemu. Bolesť, ktorá ju zaplavila ju úplne opantala no som rada, že sa všetko vyriešilo. :)

2 Anti-Lisn Anti-Lisn | 28. prosince 2013 v 11:19 | Reagovat

Super pribeh! Vubec by mi nevadilo kdyby to neskoncilo happyendem :DJinak posledni dobou nic nepridavas :/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama